Diktátor – recenze

Dub 6, 2015

991 přečtení

Britský komik Sascha Baron Cohen nám po raperovi Alim G, kazašském novináři Boratovi a druhém nejslavnějším Rakušanovi, hned po Adolfu Hitlerovi, Brunovi servíruje svoje čtvrté alter ego, diktátora malé africké zemičky Wadiya, Aladeena. O zábavu a notnou porci nekorektního humoru, který se nezastaví před nikým a před ničím, tak bude jistě postaráno.

Po smrti Kim Čong Ila je Aladeen posledním opravdovým diktátorem vedoucím svojí zemi. Pořádá vlastní olympijské hry, vyvíjí vlastní jaderný program a samozřejmě mu nechybí luxusní palác, auta, nebo krásné ženy, či sex s prakticky libovolnou hollywoodskou herečkou (povedené cameo Megan Fox, …). Co je však dobré pro Aladeena, není dobré pro ostatní země, a tak je vůdce pozván do sídla OSN, která mu chce vážně promluvit do stylu vládnutí a co víc, nastolit v jeho zemi toliko nenáviděnou demokracii.

Aladeen nakonec s výletem do USA souhlasí a spolu s početným doprovodem v čele se svým strýcem (Ben Kingsley) a dvojníkem, který je mu k nerozeznání podobný opravdu odjíždí. Vše se ovšem zvrtne, když se v jeho vlastních řadách objeví zrádce, Aladeen je unesen, připraven o svůj mužný vous a prakticky polonahý je vržen vstříc ulicím New Yorku. Průvodcem v této opravdové džungli se mu nakonec stává odhodlaná feministická ekoaktivistka s chlupatým podpaždím Zoey (Anna Faris). Nyní už je pouze na Aladeenovi, aby vymyslel, jakým způsobem se dostat zpět k moci a zabránit podepsání tolik nenáviděné demokratické ústavy.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, Sascha Baron Cohen je jedním z nejtalentovanější komiků současnosti, ale spolu s tím i jedním z těch, který vyvolává nejvíce diskuzí a emocí a ani v Diktátorovi tomu není jinak. Spolu se svým dvorním režisérem Larrym Charlesem, který již má na svědomí filmového Borata i Bruna, tentokrát Cohen upustil od pseudodokumentárního stylu a vrhl se do vod čiré komedie a nutno uznat, že volba to byla více než správná. Přesně dle očekávání je i Diktátor plný nekorektního humoru a v mnoha ohledech jsou proti němu jeho dva předchůdci pouhým lehkým odvarem.

Cohen se zde vůbec nerozpakuje a nezastavuje před nikým a před ničím a s přehledem si utahuje ze všeho, Amerikou počínaje a vlastními – židovskými řadami konče. Co víc, podařilo se mu pro tento snímek sehnat slušnou řadu dobrých herců v čele s Benem Kingsleym, Annou Faris, nebo Johnem C. Reillym a v drobných cameech se objeví další řada hvězd. Mimo jiné již zmiňovaná Megan Fox, nebo Edward Norton.

Nedílnou součástí snímku je pak i hudba a tady je její výběr opravdu vynikající, přesně v duchu tradic Cohenových filmů a samotný soundtrack vás bude jistě bavit i sám o sobě. Osobně jsem se nejvíc bavil, když je jedna „dojemná“ scéna podbarvena skladbou Everybody Hurts od R.E.M., ovšem zpívanou jak jinak než v arabštině.

Pokud patříte ke Cohenovým fanouškům, máte rádi lehce přestřelený, nekorektní, leč trefný humor a dokážete přežít jednu scénu, která je již lehce za hranicí a působí spíše samoúčelně, je Diktátor naprosto jasnou volbou. Pro mě osobně je tou nejlepší komedií za hodně dlouhou dobu a i když ani tenhle kousek se nevyhne slabším místům, není jich zdaleka tolik a i díky hodně příjemné stopáži 83 minut je spád zaručen. A kdyby jste náhodou po odchodu z kina váhali, zda je váš dojem spíš Aladeen, nebo Aladeen, věřte, že jednoznačně ALADEEN!